Před nástupem na praxi jsem měla poněkud pochyby a na praxi jsem se moc netěšila, bála jsem se, co mě čeká. Nikdy jsem totiž nebyla v přímém kontaktu se seniory (kromě mých prarodičů) ani se zdravotně postiženými. Tato cílová skupina mě nikdy ani moc nezajímala a nevyhledávala jsem práci s ní, poněvadž jsem si myslela, že na práci s nimi nejsem dostatečně silná, protože tuto práci může dělat opravdu jen někdo.
První den praxe: „Divný pocit“ ze mě postupně spadl
První den jsem strávila s Janou, se kterou jsem navštěvovala jednotlivé uživatele sociálních služeb. První návštěva byla u paní, která bydlela se synem. Při vstupu do jejich obydlí jsem se lehce zhrozila, cítila jsem zápach a byt nebyl zcela udržován. Jana začala postupně paní omývat a oblékat. Toto jsem viděla poprvé a upřímně se mi to vůbec nelíbilo. Cítila jsem se divně, trapně. Po skončení hygieny jsme jeli k zdravotně postiženému pánovi, zde se prováděla opět hygiena. Snažila jsem se nedívat a byla jsem v kuchyni, kde jsem louhovala čaj. Nejvíce času jsem strávila díváním se z okna a přáním si, aby už byl konec praxe a abych už jsem sem nikdy nemusela. Bylo mi divně. Po vykonání hygieny Jana pánovi připravila snídani, pán byl milý a začal si semnou povídat o škole. V tu chvíli ze mě spadl trochu stres a ten „divný pocit“. Poté jsme jeli k další uživatelce, před vstupem do jejího obydlí mě Jana vybídla k tomu, zda si vezmu rukavice a pomohu ji paní přidržovat. Zděsila jsem se. Při vstupu do bytu byl též cítit ohromný zápach moči, zatuchlého baráku a zvířectva. Když jsem však viděla paní ležící na posteli, najednou mi už nic nevadilo. Pomohla jsem Janě paní přidržovat a cítila jsem takový lehký pocit uspokojení. Na jednu stranu se mi to líbilo, že paní pomáhám, když to již sama nezvládne. Dívala jsem se na fotky, které měla paní vystavené, a uvědomila jsem si, že to stáří není pěkné, ale je to bohužel nevyhnutelná součást života. Další návštěva byla u pána, pán byl soběstačný, neprováděla se hygiena a byl hrozně milý. Tam se mi to opravdu líbilo, měl krásný barák, byl upovídaný. Co mě zaskočilo, bylo obědování s ním. Seděl vedle mě a jedl, bohužel se mu klepala moc ruka a občas se netrefil např. napíchnout okurku na vidličku. Bylo mi ho líto. Poté jsme seděli v obývacím pokoji, kde jsme si povídali. Byla jsem šťastná, že tam jsme s pánem a není tam sám. Po příjezdu domu jsem vyprávěla, co vše jsem zažila. Máma obdivovala pracovnice, které tuto práci vykonávají, a obdivovala i mě, že jsem to zvládla. Měla jsem radost, nikoli pocit smutku, strachu, nechutnosti apod. Z toho dnu jsem totiž opravdu něco vzala, viděla jsem to, co bych jinak nikdy nejspíš neviděla.
Další dny: Dojala mě milá práce pečovatelů
Další den, který si velice dobře pamatuji a něco jsem si z něho odnesla, byl den s Tomášem. Jeli jsme k uživatelce, Tomáš šel k ní a úplně nádherně ji vzbudil, hladil ji po tváři. Bylo to krásné, až mě to skoro dojalo. Byl k paní opravdu velmi milý, a to bylo krásný. Paní snídala a já na ní dávala chvíli pozor, kupodivu mě ani nevadilo, jak paní jí a že jí to vše padá. Asi jsem si na to nějak zvykla? A uvědomila si, že holt již ne každý se dokáže najíst, ne každý se dokáže vykoupat apod. Poté jsme s paní hráli hru, kterou si Tomáš přivezl. Myslím si, že paní byla šťastná, vesele poznávala obrázky, hádala barvu a různé souvislosti. Na to, že jí bylo devadesát, byla opravdu velmi šikovná a chytrá. V tu chvíli jsem si opět uvědomila, že každý člověk je přeci jenom individuální, každý má jiné názory, problémy, pochyby, každý stárne jinak. Někdo je nemohoucí již třeba v sedmdesáti letech, někdo třeba nikdy. S Tomášem byla legrace a hlavně se k paní choval velmi hezky. Již mě ani nevadila ranní hygiena, kdy jsem paní přidržovala.
Den s Blankou byl také fajn. Mohla jsem zhodnotit a porovnat, jak se chová Blanka k seniorům. A utvrdila jsem se v tom, že také krásně. Také paní krásně budila, česala ji. Bylo vidět, že se „neštítí“, ale že ji tato práce opravdu baví a uspokojuje. To samé samozřejmě mohu říct i o Janě, u které jsem sice neviděla přímo ranní buzení a celodenní asistenci ale i tak, je milá komunikativní, příjemná.
Poznala jsem osobní asistenci u handicapovaných dětí ve škole
Další dny jsem strávila s Petrou ve škole. Kupodivu jsem se ani nebála práce se zdravotně postiženými dětmi, i když jsem vlastně nikdy v přímém kontaktu se zdravotně postiženým dítětem nebyla, ale těšila jsem se. Ve škole to bylo opravdu fajn, strašně se mi to tam líbilo. Nějak jsem si asi ani neuvědomovala, že jsou ty děti zdravotně postižené, prostě jsem je brala takové, jaké jsou, a hledala jsem v nich to dobré. Petra jakožto osobní asistentka je prostě na tuto práci jak stvořená, je ohromně milá, stále usměvavá, ty děti ji mají podle mého pozorování opravdu rády. Chlapec, o kterého se „stará“, si jí podle mě velice váží a hlavně ji poslouchá. Má v ní autoritu, která, jak se dá povšimnout, lze vytvořit i bez násilí, výhružek apod., jak si někteří rodiče při své výchově nemyslí. Petru velice obdivuji, tato práce není lehká, nemůže ji dle mého názoru dělat každý. Je podle mě velmi vyčerpávající a psychicky náročná. Ve škole se mi líbila všeobecně práce s dětmi, mají jiný systém než intaktní děti na základní škole. Vše sice trvá déle, ale i tak jsou vidět podle mého názoru pokroky. Všímala jsem si toho, co některé děti zvládnou. Jsou tací, co toho díky svému zdravotnímu postižení nezvládnou mnoho, ale jsou i tací, co naopak se svých handicapem dokáží hodně a hlavně se snaží. Jedna dívenka, která za mnou hned přišla, představovala se a říkala, že mě má ráda, byla dle mého názoru velmi nadaná na své možnosti. Věděla něco, co jsem nevěděla ani já. Chlapec, který sice bohužel nemluvil, byl též velmi chytrý. Bylo to poznat z jeho chování, z toho, jak byl všímavý a přesně věděl, o čem se mluví a skoro vždy znal správnou odpověď na otázku učitelky.
Vše, co jsem viděla, si budu ještě dlouho pamatovat
Nezmínila jsem sice každý den, a co jsem zažila, ale chci říct, že vše, co jsem zde za těch čtrnáct dní viděla, si budu ještě dlouho pamatovat. Viděla jsem přímou práci se seniory, hygienu, krmení, oblékání ale i jen povídání si s nimi. Viděla jsem práci osobní asistentky ve škole a také práci sociální pracovnice v nedalekém Domě s pečovatelskou službou při vytváření standardů. Uvědomila jsem si, že tato práce osobní asistentky, pečovatele není jednoduchá, je velmi jak fyzicky tak hlavně psychická náročná, a ne každý člověk ji může vykonávat. Jsou lidé, kteří tuto práci sice dělají, ale nemají z ní radost, k uživatelům se nechovají hezky apod. Zde však mohu říct, jsou pracovníci (které jsem měla tu možnost pozorovat při jejich práci), kteří jsou na pravém místě, jsou to lidé, kteří jsou ohromně milí, empatičtí, hodní, spolehliví, stále usměvaví. Tito pracovníci mají, jak se říká, srdce na pravém místě. Dříve jsem si říkala, že bych nikdy nedala mámu do domova pro seniory, ani bych nechtěla, aby se o ni starala nějaká pečovatelka. Po této zkušenosti jsem svůj názor změnila a klidně bych své příbuzné do takovéto péče svěřila, a to konkrétně hlavně Tomášovi, Blance a Janě. Při jednom rozhovoru s Tomášem jsem ho právě chválila, jak se mi moc líbilo, jak se choval k té paní, on mi odpověděl, že se k uživatelům chová tak, jak by chtěl, aby se jednou choval někdo k němu!
Důležité je nedat na první dojem – po prvních dvou návštěvách jsem chtěla skončit
Celkově mohu říct, že je důležité nedat na první dojem. Po prvních dvou návštěvách jsem chtěla skončit, přála jsem si sem už nikdy nejít a nic podobného nezažít. Již jsem přemýšlela, jak bych z praxe odešla, snad i zaplatila za to, abyste mi vyplnili potvrzení smlouvy, jen abych už sem znovu nemusela. Byly to však velmi unáhlené myšlenky a ohromná chyba a jsem velice ráda, že jsem tyto myšlenky během další návštěvy u uživatele vymanila z mé hlavy. Bohužel, nebo spíše bohudík nemám žádné negativní pocity z této praxe, mne se zde opravdu vše líbilo, líbila se mi práce, chování, atmosféra. Všichni pracovníci, které jsem měla tu možnost poznat, ačkoliv nemuseli, tak ke mně byli opravdu milí. Bavili se se mnou, vše mi ukazovali, vysvětlovali, na mé otázky odpovídali. Ne každému je třeba příjemné mít s sebou praktikantku a vše jí ukazovat, říkat apod. a hlavně trpět to, že ho někdo pozoruje při jeho práci, jim to však dle mého názoru nevadilo. A za to jsem opravdu vděčná.
Praxe ve Spokojeném domově byla jiná než jinde
Možná to zní vše moc „přeslazeně“, ale já jsem upřímný člověk a věřte, že kdyby se mi tu něco nelíbilo, tak to sem napíši. Všechny dosavadní praxe, které jsem navštívila, byly krátké, byla jsem tam cca 4 hodiny, ve finále mě nikdo moc nic neukázal, spíš mě brali za obtíž a chtěli, abych už odešla. Na jednu stranu mi to vyhovovalo, protože jsem mohla být brzo doma, na druhou jsem se pořádně nic moc nedozvěděla.
Zde to však bylo jiné, sice jsem tu byla více hodin, ale byla jsem tu ráda, ráda jsem se něco dozvěděla, poněvadž u státnic mohu říct něco z praxe, co jsem viděla a zažila.
Prostě jedním slovem bych Vám chtěla poděkovat za tu možnost zde praxi vykonat, za vřelé přijetí a ochotu.
Děkuji.
Lucie Čepelíková :-)
Od srpna 2016 se podle novely zákona o sociálních službách mění výše příspěvku na péči. O zvýšení není třeba zvlášť žádat. Úřad práce ČR, který tuto dávku vyplácí, upraví částky automaticky. Na přelomu července a srpna rozešle všem klientům písemnou informaci o změně výše dávky. Nová měsíční výše příspěvku je uvedena v přiložené tabulce. Podrobnosti najdete v tiskové zprávě Úřadu práce ČR.
150.jpg)
